Příběh poštolky mauricijské: Jak se nestát dalším Dodem

Poštolka mauricijská (Falco punctatus, Mauritius Kestrel) je typickým příkladem toho, jak člověk může ovlivnit prostředí natolik, že téměř vyhyne živočišný druh… Ale zároveň je také svědectvím toho, že lidské odhodlání, silná vůle, mnohaleté úsilí a vytrvalá práce, společně s notnou dávkou štěstí, mohou dosáhnout nápravy. Rozhodnutí lidského jedince může zachránit celý živočišný druh…

Mauricius je odlehlý ostrov v Indickém oceánu, díky čemuž se na něm vyvinulo mnoho endemických druhů živočichů i rostlin a jedinečný ekosystém – bohužel, velmi citlivý na zásahy zvenčí. Zřejmě nejznámějším živočichem, jehož vyhynutí má na svědomí člověk, je dronte mauricijský, zvaný také dodo a dříve blboun nejapný. Byl to důvěřivý, velký nelétavý pták, který vyhynul brzo poté, co byl ostrov Mauricius osídlen a využíván především jako zastávka námořníků (koncem 17. století). Co přesně bylo příčinou jeho vyhynutí, není jisté, ale pravděpodobně to byla souhra více okolností a rychlá devastace ostrova. Ten byl téměř odlesněn, protože dřevo tamních stromů bylo velmi ceněno, a lesy nahradily plantáže cukrové třtiny. Dokonce existuje hypotéza (ale nepotvrzená), že se některé stromy dále nerozmnožovaly, protože k tomu, aby jejich semena vyklíčila, musela projít trávicím traktem doda. Neštěstím pro původní ostrovní druhy živočichů byly druhy zavlečené či přímo vysazené člověkem, například kočky a opice. Ty lovily původní obyvatele ostrova, kteří se jim neuměli bránit, zabíjely jejich mláďata a vybíraly vejce.

Poštolka mauricijská, dříve velmi rozšířená na celém území ostrova, přicházela o možnosti hnízdění (hnízdí v lesích v dutinách stromů nebo na skalách), její hnízda byla vykrádána opicemi a byla lovena dříve nepřítomnými predátory. Okolo roku 1900 obývala již jen tři lokality, zbývalo snad několik stovek hnízdících párů. Posledním hřebíčkem do rakve, především v padesátých a šedesátých letech 20. století, bylo masové používání insekticidů, především DDT, k hubení malarických komárů. DDT se do poštolek dostávalo jejich potravou – živí se především gekony a drobnými plazy, ale i hmyzem a dalšími drobnými živočichy. DDT způsobuje nižší plodnost a snižuje pevnost vaječných skořápek. Populace ptáků rychle klesala kvůli tomu, že mnoho vajíček bylo neoplozených, ale především proto, že vejce se slabou skořápkou se během hnízdění rozbije – rodiče si je jednoduše rozsednou. A pokud náhodou některé vejce vydrží, tak kvůli tenké skořápce rychleji vysychá a mládě v něm uhyne dřív, než doroste a vyklube se…

Populace poštolky mauricijské tak klesla koncem padesátých let na 20 – 25 ptáků. Záchranný program v 70. letech přišel v hodině dvanácté – v roce 1974 divoká populace čítala pouhé 4 jedince! Z čehož byla pouze 1 plodná samice!!!

V roce 1973 vyslala americká nadace The Peregrine Fund ekologa Stana Templa zkoumat ohrožené druhy v Indickém oceánu a zároveň britská nadace Durrell Wildlife Conservation Trust začala pracovat přímo na záchraně poštolky mauricijské. Počáteční snahy byly ale neúspěšné, zkušenosti s odchovem dravců v zajetí byly minimální – snůška, kterou se pokusil uměle odchovat Stan Templ se nevylíhla, protože selhal inkubátor, snůška, kterou se snažili zachránit chovatelé ze zoo v Jersey (Durrelovo záchranné centrum) zase nebyla oplozená… Až koncem sedmdesátých let, kdy se do programu na záchranu zapojil mladý velšský biolog, Durrelův student Carl Jones, se začalo blýskat na lepší časy. Na blízkém ostrůvku Ile aux Aigrettes založil přírodní rezervaci, kde začal obnovovat celý ekosystém. Hnízdící poštolce odebíral snůšku a dodával dostatek kvalitní potravy a snažil se jí tak přimět ke snůšce náhradní, aby při pokusech o odchov v zajetí nebyla ohrožována divoká populace. Toto úsilí se nakonec vyplatilo, v roce 1984 už bylo v přírodě asi 50 divokých jedinců.

Mláďata vylíhnutá z odebraných vajec byla buď navrácena do přírody, nebo v zajetí sloužila k dalším odchovům. Techniky pro odchov i návrat do přírody se zlepšovaly, spolupracovalo na nich mnoho odborníků a rezervace se tak stala průkopníkem ochrany malých dravců a tropických ptáků (rezervace začala být využívána i pro záchranu dalších mauricijských ptáků). Návrat poštolek do přírody probíhal nejrůznějšími způsoby – některá odchovaná mláďata byla přikládána do hnízd k mláďatům narozeným přirozeně, nebo místo těch, které se nevylíhly. Další mláďata byla vypouštěna v hnízdních budkách nebo po sokolnickém výcviku. Poštolky mauricijské, stejně tak jako jiné poštolky, hnízda nestaví a pro hnízdění využívají přirozené dutiny. Většina z nich proto ráda využívala a dodnes využívá hnízdní budky, které byly v rámci záchranného programu umisťovány ve vhodných lokalitách a lépe je chrání před predátory.

Úspěch záchranného programu byl pomalý, vyžadoval mnohaletou intenzivní práci jak s divokou populací v terénu, tak s umělou inkubací vajec i zpětným vypouštěním do přírody jedinců odchovaných v zajetí. Díky tomu populace rostla a postupně se stabilizovala. V roce 1991 bylo v přírodě nejméně 30 hnízdících párů a celkem asi 170 jedinců na třech lokalitách. V roce 1994 bylo do přírody vypuštěno 346 mladých poštolek. Na konci devadesátých let byl celkový počet ptáků v divokých populacích asi 600 – 800 jedinců. Úspěch záchranného programu se projevil i přepsáním na červeném seznamu ohrožených druhů (vedeném IUCN) – v roce 1994 byla poštolka mauricijská přesunuta z kategorie „kriticky ohrožený druh“ do kategorie „ohrožený druh“ a v roce 2002 do kategorie „zranitelný druh“. Její populace je v současné době stabilní na dvou lokalitách (les a pobřeží) a záchranný chov v zajetí je udržován již jen jako pojistka pro případ nenadálých událostí.

Poštolka mauricijská se nestala dalším „dodem“. Co člověk napáchal, se v tomto případě člověku povedlo zachránit a napravit. Díky vytrvalé a pečlivé práci, mezinárodní spolupráci organizací i jedinců, vědců, sokolníků, chovatelů… Velšský biolog, profesor Carl Jones, zasvětil svůj život záchraně mauricijských druhů a je duší celého projektu, zachránil před vyhynutím nejen poštolku mauricijskou, ale i další (holub růžový, alexandr réunionský a další mauricijské endemity). Za tuto celoživotní práci získal před pár dny (4. května 2016) ocenění Indianapolis Price, největší a nejprestižnější světové ocenění, „Nobelovu cenu“ v oblasti ochrany zvířat.