I když jde především o domněnky, úsvit sokolnictví se datuje přibližně do 2. tisíciletí př. n. l. V té době skýtaly vhodné podmínky k rozvoji sokolnictví otevřené stepní oblasti jižní Asie.
Odtamtud se sokolnictví šířilo všemi směry a do Evropy se postupně dostalo přes Indii, přední Asii a Balkán. Šlo především o období ranného středověku, dobu stěhování národů, kdy hunského vůdce Attilu, vášnivého lovce, doprovázela na jeho vojenských taženích ve 4. století n. l. kromě jiných skupina sokolníků. Jestliže sokolnictví zpočátku sloužilo k získání kořisti jako obživy, postupem času se stávalo spíše okázalou zábavou a podívanou mocných, i když chudší vrstvy jej stále využívaly k vylepšení ekonomické situace.
V celém středověku hrálo sokolnictví velkou roli. První zákony upravující sokolnictví a majetkoprávní vztah k dravcům vznikly v 8. století. Nejdůležitější právní normou té doby byl zákon vydaný franským králem Karlem Velikým (748-814), který je považován za tehdejšího nejvýznamnějšího sokolníka. Na našem území se o rozvoj sokolnictví postarali pravděpodobně panovníci Velkomoravské říše.
Logo klubu sokolníků, jezdec na koni s dravcem pochází z motivu 9. století, nálezu Velkomoravské říše.
V době rozvinutého středověku se sokolnictví rozšířilo do všech panovnických dvorů Evropy, nabývalo stále většího významu a ovlivňovalo všechny sféry života společnosti. Nejvýznamnějším sokolníkem té doby byl v Evropě německý král a římský císař Friedrich II. z rodu Hohenstaufů (1194-1250), který je považován za zakladatele vědecké ornitologie. Tento znalec přírodních jevů je autorem díla De natura avium et de arte venandi cum avibus (O přirozenosti ptáků a umění lovu s ptáky), v němž důkladně popisuje život ptáků v přírodě, metody výcviku dravců a lov s nimi. Toto dílo bylo v minulém století přeloženo do několika světových jazyků a mnozí čtenáři tak mohli potvrdit jeho nadčasovost.
Z Fridrichova díla měl možnost čerpat vědomosti o sokolnictví významný český král Přemysl Otakar II (1233-1278), který se podobně jako většina vládců té doby sokolnictví věnoval. Největším „sokolnickým“ počinem u nás bylo založení obce Sokoleč u Poděbrad. Tato osada vznikla jako důsledek potřeby vybudovat stanoviště královských sokolníků v Polabí – ve výsostném loveckém revíru patřícímu králi.
Za organizátora celosvětově největších loveckých výprav, jichž ze účastnilo až 10 000 osob, je dodnes považován mongolský vládce Kublajchán (1215-1294), zakladatel dynastie Jüan a současník výše uvedených evropských panovníků. Jeho stanové město putovalo každoročně na jaře asijskou stepí a chán se oddával loveckým dobrodružstvím. Současně však zastával státnické povinnosti a přijímal návštěvy k řešení diplomatických záležitostí.
V dobách pozdního středověku dosáhlo sokolnictví v Evropě vrcholu z hlediska diplomacie. Sokol se stal důležitým „diplomatickým platidlem“, což dokazují mnohé historické záznamy popisující získání půjček, propuštění významných zajatců, zajištění ochrany majetku a v neposlední řadě i zažehnání válečné hrozby darováním, resp. výměnou vzácných sokolů, především bílých sokolů loveckých. Tito dravci byli chytáni na Islandu, v Norsku, v arktických částech Ruska a vzácně i v Grónsku a poté dováženi do Evropy. Např. v Dánsku a Rusku se stali sokoli lovečtí předmětem státního monopolu.
Za vlády cara Ivana IV. Hrozného (1530-1584) se stala světovou sokolnickou velmocí „evropská část Ruska“. V čele carské sokolnické hierarchie stál „sokolničij“ a hned za ním chovatelé, cvičitelé, lovci a chytači, stejně jako úředníci různých hodností. Z carových přikázání je patrné, že systém fungoval pod hrozbou tvrdých trestů. Nemilosrdně bylo postihováno zatajení, krádež nebo usmrcení sokola, přičemž viníkům hrozil až trest smrti.
V druhé polovině 18. století došlo k celkovému úpadku sokolnictví – starý způsob lovu vytlačil lov palnými zbraněmi. Zánik sokolnictví na evropském kontinentu přišel s koncem feudálního řádu. Pouze Anglie se může pochlubit nepřerušenou kontinuitou vývoje. V Asii si sokolnictví udrželo svůj význam především díky některým národům, např. Kirgizům či Kazachům.
V průběhu 19. a především ve 20. století bylo sokolnictví postupně oživeno v mnoha státech Evropy, samozřejmě za zcela jiných podmínek a s jinými cíli než v historii.
Autor: Vladimír Spejchal